Funkcionalismus

je architektonický sloh, který lze shrnout jednou větou takto: Forma následuje funkci. Funkcionalistické budovy jsou velice strohé, avšak ne neumělecké. Od konce 20. let do konce 70. let 20. století byl vedoucím architektonickým slohem. Na fukcionalismu byly založeny i pseudoumělecké směry socialistický realismus či rurální funkcionalismus a architektonická stylizace v třetí říši. Pro funkcionalistickou architekturu jsou typické účelové budovy jednoduchých tvarů. Používají se v ní převážně nové materiály (např. šarlatové cihly, železo nebo beton).

Architektura, jak tvrdí Adolf Loos (jeden z předních představitelů funkcionalismu v českých zemích), nepatří mezi umění, což ale neznamená, že nemá splňovat estetické ideály. Le Corbusier představil funkcionalismus ve svém díle jako novou formu, která se dokázala oprostit od mnohé okázalosti a kultu strojené estetiky přetrvávající ještě počátkem 20. let 20. století. Přeplácanost a zbytečná komplikovanost byla elegantně nahrazena geometrickou čistotou tvarů. Obdobně jako Adolf Loos označil ornament za zločin, Le Corbusier říká: „Dekorace je smyslné a primitivní povahy, stejně jako barva, a hodí se toliko pro nižší třídy, sedláky a divochy.“

Funkcionalismus jako umělecký styl se prosadil nejen v architektuře, ale velmi výrazně i v designu užitého umění, nábytku a bytových doplňků. Myšlenky a umělecké cítění Le Corbusiera byly dále rozvinuty školou Bauhaus ve výmarské Desavě, jejímž zakladatelem a hlavním představitelem byl Walter Gropius. Jeho současníci a následovníci jako např. Marcel Breuer, Hannes Meyer, Ludwig Mies van der Rohe či Ludwig Hilbersmeier a další dali vzniknout kvalitnímu, nadčasovému a dnes stále více poptávanému modernímu funkcionalistickému designu.

Český funkcionalismus
V českých zemích se vyhranil a uplatnil tzv. český funkcionalismus zejména v designu nábytku a v bytovém příslušenství. Krédem významných českých architektů se v době plné sociálního napětí stala teze, že základní povinností architekta je tvorba výhradně racionálního a tím i levného zařízení, které by mohlo být dostupné širokým vrstvám obyvatelstva.Česká avantgarda pokrokových architektů se záhy zařadila mezi světový předvoj a přispěla svými teoretickými pracemi a především zdařilými realizacemi k prohloubení zásad nového směru. Přitom zůstalo paradoxem, že nejdůsledněji byly zásady funkcionalismu aplikovány především při řešení individuálně navrhovaných staveb a interiérů solventních uživatelů.

Nejpřesnější formulace ortodoxního funkcionalismu u nás ve svých vystoupeních a publikacích formuloval Karel Teige. V teoretických úvahách dospěl až k vizi typizovaného bytu, který by si lidé ani nezařizovali sami. Dostávali by zařízení od stavebníka a z bytu by byly vyřazeny všechny funkce, které by pak mohly být přeneseny do společných zařízení. Byt by tak mohl být oproštěn nejen od množství funkcí, ale i do přemíry nábytku. V posledním domýšlení funkcionalismu autor vylučoval z bytu všechno s výjimkou spaní a čtení. Všechno ostatní navrhoval z bytu přenést do společného veřejného zařízení. Jídlo do společných kuchyní, výchovu dětí do jeslí a dětských heren, osobní hygienu do veřejných lázní. Konečně i četba by mohla být plně přenesena do knihoven, takže v bytě by dostačovalo lůžko a úložný prostor pro osobní předměty a ošacení. Architekti vyrostlí a tvořící v počátcích meziválečného období ve svých pracích odráželi zřejmě nejen atmosféru doby naplněnou protiklady, ale usilovali i realizaci těchto teorií.

Nové standardy zařízení, vznik sektorového nábytku
Již v počátcích dvacátých let vznikla představa o tom, že přísný vědecký přístup, založený na zkoumání lidských potřeb, usnadní cestu k vytvoření standardních výrobků, k typizaci, racionalizaci a k vytvoření výrobků ekonomicky výhodných. Byly to asketické požadavky, byl to současně anti estetismus. Byla to snaha usilující po zabránění návratu ke starému dekorativismu, který zatížil tvorbu několika předcházejících generací. Při kritickém pohledu na tyto postoje nesmíme opomenout, že poprvé v evropské historii nábytkového umění byl navrhován a vyráběn nábytek bez uplatnění ornamentu. Na rozhraní dvacátých a třicátých let, v experimentální projekci vznikaly návrhy bytového zařízení zcela nového charakteru. Řešení nábytku bytovém interiéru zde počalo přebírat stavební dílo. Začaly mizet objemné skříně, které byly nahrazovány skříněmi ve zdi a šatními komorami. Součástí stavby se stával v těchto experimentálních projektech kuchyňský nábytek a první místo v péči návrhářů zaujal nábytek sedací. V onu dobu vykrystalizovala a dozrála i myšlenka stavebnicového – sektorového nábytku. Skladebný "sektorový"  nábytek byl vytvářen na principu strohých geometrických rastrů. De Stijl, Modriánův neoplasticismus, Bauhaus, funkcionalismus – všechny tyto směry, které přispěly k vývoji architektury první poloviny dvacátého století, povýšily pravý úhel na vyznání víry.

Účelnost bez útulnosti, ortodoxní funkcionalismus
Bylo především opomenuto, že shoda mezi konstrukcí a krásou je pouze náhodná a tím i nejistá. Opomněli skutečnost, že pokud k tomuto stavu někdy dochází, nedochází k tomu automaticky. Účelně propočítaný nábytek, vědecky stanovené parametry jednotlivých nábytkových druhů měly najít své plně uplatnění v budoucnosti. Nezdobené hladké plochy, odstraněný ornament a vyloučený dekor byly krédem, kterým funkcionalismus manifestoval již od samého počátku. V zásadním odporu ke zbytečným ozdobám opustil všechno, co bylo poplatné dekorativismu. Přitom bylo opomenuto, že vedle praktické stránky staveb i nábytkových předmětů je důležité také jejich společenské užívání. V představách a proklamacích avantgardních architektů byla zprvu zcela popírána estetická zkušenost, spoluvytvářející kulturní hodnotu předmětů. Předmětný svět – prostředí ortodoxně vytvářené podle těchto názorů bez zřetele na estetickou stránku bylo značně nevlídné. Prostory s holými stěnami, bez dekorativních předmětů, obrazů, koberců a s minimálním počtem nábytku nevzbuzovaly pocit útulného domova. Bylo to úsilí, které směřovalo od záplavy dekorativismu k čistotě forem – k funkcionalismu, který se ale svojí sterilitou, snad až ortodoxně vyhýbal snahám po přívětivosti.

Funkcionalismus s estetikou
Při tvorbě mladší předválečné generace, která se zabývala jak řešením prostorů, tak navrhováním nábytku, nacházelo opět své významné místo emocionální působení. Autoři takto pojímaných nábytkových předmětů navázali na pokrokovost funkcionalistických přístupů šířeji. Především tím, že dokázali u funkcionalismu zdůraznit také jeho estetickou stránku.

(Zdroj: Stanislav Dlabal, Nábytkové umění – vybrané kapitoly z historie)